Když neštěstí nás sklátí rázem
a člověk ruce rozpíná,
v prach uštván klesá bídný na zem,
co hvězd v té chvíli zhasíná!
Co illusí se trhá s nimi
s čistého nebe blankytu,
kde teplo bylo, chlad je zimy,
s prostydlým jíním soucitu.
Ó, divně pustne cesta dlouhá
ve zraku slzou vyprahlém,
jak cítíme, co slova pouhá,
co pravý cit byl, a co – snem
Ó, člověk stojí zkamenělý,
ať ryje v srdce sudby hrot,
a ví – ten přátel zástup celý,
jak málo platí pro život!
Když v neštěstí, jež všecko zřítí,
nezvedne nikdo ruky k nám,
tu teprv člověk pevně cítí,
jak v celém světě stojí sám.