V podvečer Ulalume jsme četli,
a tys pak rozloučil se, odešel
v krajinu mlhy se žlutými světly,
kde vody stály, vlhký hrob se tměl,
kde šeré lesy v hloubku lákaly,
a legendární stíny těkaly.
Tys bloudil teskliv, ale nevzpomínal,
a zasněn cosi zázračného hledal,
před tebou obzor noci rozepínal,
své hory zvedal.
Mně slunce zhaslo, tma mé slzy skryla:
končina Weiru se mi objevila,
jezero kalné, strusky lávy žhavé,
vše uvadlé a nebe popelavé.
Alejí cypřišovou někdo kráčí
etherem vzdechů v neslyšeném pláči
se srdcem rozechvělým.
A tiché hvězdy oknem otevřeným
s podivným jasem
vcházejí ke mně, s nimi vzdálená
záhadná slova tvým, tvým drahým hlasem
šeptaná truchlivě – mně souzená:
„Ulalume ztracená,
Ulalume ztracená!“