Jak těšil by mne lesů stín,
šum borovic a smrčí,
plod borůvek a ostružin,
lesk studánek a záře hvězd,
leč srdce není pro odjezd –
a mlčí.
Jak štěstím by mi zářily
ty cesty šeré, dumné,
byť v propasti se stočily,
byť nevedly víc nikdy zpět, –
můj drahý, kdybys mohl dlet –
tam u mne!
Až bloudit budu samotou,
tam toužebně kde chvojím
se perlí nota za notou,
kde vůní dýše vlahá zem:
tam šťastna mám být obrazem
jen tvojím?
Ne, tesknit budu po tobě,
a zašelestí sosny
mi v usedavé žalobě.
Vím, pro poklid svůj nedlouhý
mám v lesy jít, – – jdu pro touhy
a pro sny.