V dol Josafat jsem vešla osamělá,
pláň bez stínů se bílým světlem chvěla,
bez stínů hroby, trosky, smrti stopy,
jen starý rabbi k nim tmu zraku klopí,
nehybný jako přízrak, čekající
božího soudu, těžké chmury v líci.
„Sám s živými neb mrtvými,“ – děl suše, –
„vždy stejný osud osamělé duše...“
Údolí Josafat tak neživotné, němé...
„A když se žíti chce?“ – Děl rabbi: „Sněme!“
Já ztlumila jsem dlaní bolest světla,
v ráj, srdci drahý, touha moje létla.
Řek’ rabbi tvrdě: „Chimaera vše pouhá!“
Já usmála se: dolétla má touha...
Snad jasnovidnost rabbiho ji zhlídla?
Zastenal náhle: „Zkrvácená křídla!“