Azurnou světlostí byl prostor naplněn,
modrosti jezer, oblohy a moře,
lesův a skrytých květův, očí, jejichž sen
jak safírový člun se snesl v moře
a plul a plul –
by na ostrově Štěstí spočinul.
Tyrkysem zářilo kol drahé moře,
a výše hvězdná jako studna hořcová,
a modrý obzor, přitulený k hoře
až k člunu řetěz ocelový uková,
by stál a stál
a od ostrova Štěstí neplul dál,
A stíny zkameněly v modrost tichých stěn
s měkkými azurnými záclonami.
Ó, byl to modrých, přimhouřených očí sen,
vykvetlý z nebe, vynořený z moře?
V laskavé samotě být sami –
s tajemstvím hluboké a slavné modrosti –
Náš stojí člun
spoutaný do magických run
v modrosti – noci, břehů, končin bez hostí
a bez obřadů, do pomněnek skolébán –
V náš došel vyvolený svatostan – –
sta lety plul –
až na ostrově Štěstí spočinul.