Tak rozkládáš se v svaté velebnosti,
jak Libuše ti druhdy věštila,
jsi perla, kterou česká země hostí,
jsi hvězda, bys nám v zemi svítila.
A „matičkou“ tě zove národ celý,
a „matičkou“ tě ctí a miluje,
a „zlatá Praha“, diadem náš skvělý,
všem městům Slávy trůní, kraluje,
jsi, zlatá Praho, naše – slovanská!
Tvá první sláva, kolébka tvé slávy,
je náš ten šedostěnný Vyšehrad,
a naše jsou ty posvěcené hlavy,
ty posvěcené hlavy nastokrát,
jež dřímají tam v temných hrobkách dómu,
i ty, jež obejímá Vyšehrad,
tu věřme, bratři, věřme z duše tomu,
že náš je celý věčné slávy sklad,
žes, zlatá Praho, naše – slovanská!
Nám posvátný je v tobě každý kámen,
vždyť každý kámen slávou svěcený,
nám svatý „božích bojovníků“ plamen
do každé duše Husem vložený,
nám svaté jsou ty hrůzy, strasti, muka,
ta prolitá za vlasť a pravdu krev,
a vše, co spředla osudu zlá ruka,
vždyť zase z mrtvých povstal český lev,
jsi, zlatá Praho, naše – slovanská!
Tak rozkládáš se v svaté velebnosti,
jak Libuše ti druhdy věštila,
tys srdce Čech, a na tom nám je dosti,
že naším jsi, že v tobě vzkřísila
se Slávy řeč, a potlačen že cizí
je démon. Nuže, bratři, spojme se,
ať nikdy ze srdce nám nevymizí
duch slovanský, leč výše povznese
se zlatá Praha naše, slovanská!