Nezvučí harfy v stromech zavěšené,
umlkly mladé hlasy v křovinách,
spadaly hrozny země zaslíbené
neslyšně jako ve pradávných snách.
Ulehl vítr uštvaný a slabý,
oněměl řeky rozjásaný chvat,
vybledly barvy, marně slunce vábí
je rozhořeti, do krvava vzplát.
Odlétly písně, usedly tam kdesi
na jiných pólech země truchlící,
a zapomněly touhou šumět lesy,
ze zahrad prchli sny a slavíci.
Umřela luna. Zvadly orchideje,
nejvyšší tóny klesly do hlubin,
tmy věčnost záhadná pod okny zeje,
a horou k nebi roste její stín.
Odešla z komnat divně krásná chvíle,
zhasíná v mlhách hvězda krvavá,
oblaky táhnou bez hluku a cíle,
a srdce zvonů bíti přestává.
Nesmírným tichem vzdech se jenom vrací
a ptá se, ptá, jak věčnost zatmělá,
a neodpoví nikdo. Vykrvácí
snad Slunce též, když Luna umřela.