A rána třeskla. Prostřelen
byl pouze obraz na podstavci.
Výkřiky zděšení – a ticho. Umíral jen den
před mořem ohromným, a plavci
zpívali na odchodu do světa své písně loučení,
ó plavci neutěšení a ztracení!
Jsme všickni z rodu jejich víc
neb míň, nás tragedie pojí
myšlenek, osudů, byť slunce žhnulo v líc
a duše vzlétaly jak křídla v zlatém roji.
A div: my po strašné se ráně zvedli,
byl večer zastříbřený, zbledlý,
tys ruku sevřel mou a k mořím šel,
a jenom obraz v místech srdce, srdce krvácel.