Jak zvoní ta píseň, jak zvoní ten splav,
a vlny se pění jak perliček dav,
a zvoní jak smích,
a zvoní jak pláč,
ach, pověz mi, nač?
Vždyť nadarmo! Zraků se nedočkám tvých!
Vrcholky těch stromů mnohých,
k nebi hledí bez pohnutí,
a mne cos k nim letět nutí,
jako v asyl přeubohých.
A všecko a všecko, co v duši teď mám,
těm perlím já bělostným na cestu dám,
ať zvoní jak smích,
ať zvoní jak pláč,
ach, mně toho, nač? –
Vždyť na darmo! Zraků se nedočkám tvých!
Nejlíp jak když motýl mdlobou,
nebo pták neb hvězda klesá –
do těch němých korun lesa
zapadnouti noční dobou!