Táhlo mi to duší, srdcem,
jako tvoje vzpomínání,
jako křídlo nejsvětější,
jež mne v mnohém boji chrání.
Stromy byly samá píseň,
akát dýchal sladkou vůní,
když jsem dlela u kostela
rudé záře na výsluní.
Zapadalo – jeden plamen,
a já měla – jedno přání,
ať mne na vždy tvoje peruť
jak ta jasná záře chrání.