Bylo ticho na té lávce,
na kamenné u kostela,
jenom tiše jako ze sna
lindušky tam píseň zněla.
Až pak jako rozkaz boží
promluvily dole zvony,
zvony, zvony – srdce, srdce –
jedny touhy, jedny tony.
Kolikrát ty zvony zněly
kovovým tím čarným zvukem,
kolik srdcí proklál osud
neúprosným sudby lukem!
Je to hudba – poslechni ji,
a co slyšíš – srdcem třese,
tisíc hlasů dávno zmlklých
od věže se k věži nese.
Tisíc vzdechů zapomněných
lká a žalob šerem volá,
a kdo srdcem porozumí,
jediné z nich neodolá.
Ach, ty zvony paměť mají,
a přec slzy neuroní,
co kdy přešlo jejich srdcem –
o tom zvoní, zvoní, zvoní.
A co přešlo jejich srdcem,
bylo často nevesele,
proto nežli radosti – zní
v jejich písni více žele.
A když z pola umlkají,
jeden, druhý, každý šeptá:
„Láska! Láska!“ – Kdo jí nezná,
ať se zvonů na ni zeptá!