Tys nebyl u mne...

Tys nebyl u mne, neznáš zamlklý náš dům, ten snivý, melancholický, když tichá má duše snášela se k zahrad vonným snům, kde trávy šeptají a řeka vzdychá,

když folkamerií jsem milovala květ a tyrkysovou zeleň drahých věží a mlčení, jak na palácích leží, a v srdci se mi začla píseň zvonů chvět.

Tys nebyl u mne, když se slunné rozesmál a rozevřel můj obzor v háje, luhy, když do sadu mě lákal siný brokát skal a máty, pomněnek a šípků duhy,

když radost má byl motýl, kytka, vzduch a pták, a černé kuřátko jsem doma měla, když tenkrát cesta náhle se nám stměla a osud v otázce mi prvně zkalil zrak.

Tys nebyl u mne pak v ten tuhé práce čas, když vše, co bylo, popelem už lehlo, a já jsem chtěla svůj mít chléb a čistý jas, a utrpení mnohé v plamen šlehlo,

jímž viděla jsem hloub v ten žití smutný vír, jak nejryzejší srdce v slzách tonou, a toužila jsem jednu růži vonnou v své duši rozsvítit a pro vše nalézt smír.

Tys nebyl u mne však, a já si řekla: dost, píď země taky na mne někde čeká, též přejdu pomalu ten tichých vzdechů most. A z gondol táhla ke mně píseň měkká,

a z chrámů zlacených se oblak vůně nes’, a z moře, moře dálky lazurové se probouzeli znovu šťastní snové – myrt, oranžových květů rozdýchaný les.

A ty jsi přišel. Smutek rakví zavřených a věnců pohřebních se nyvě řasil kol mého čela, v záhon slzí mých jsi velké květy smíru se vším nasil.

Tys rozsvítil tu věčnou růži v srdci mém a ved’ mne v blaženosti sady šumné. Teď toužím jen, bys taky našel u mne útěchy světla v každém utrpení svém.