Tys nebyl pastýř blouznivý,
přec zrak tvůj plný býval hvězd,
my v hory nešli, na nivy,
však dovedl’s mne k nebi vznést.
Já nepila jsem z dlaně tvé,
přec ruku tvou jsem líbala,
my nezbloudili pod větve, – –
a doubrava k nám dýchala.
My neslyšeli ptáků pět,
přec v duších souzvuk písní dlel,
my nelíbali retem ret, – –
a polibek se na něm chvěl.
My v západ slunce nezřeli,
a přec nám náhle zapadlo,
my v rukou kvítí neměli – –
a poslední nám uvadlo.