Ty půdo česká, jediná,
jak v každé žití době
má duše na tě vzpomíná
a srdce touží k tobě.
Ať osud tebe rozrývá,
jak srdce od bolesti,
tys útěcha má zářivá,
tys blaho i mé štěstí.
To cítím v duše hlubině,
ať v radosti, ať v pláči,
že k tobě v žádné hodině
se cit můj nezjinačí.
Cos nesmírného pojí nás,
co dálka nerozloučí,
co, půdo česká, někdy snáz
mne s tebou v jedno sloučí.