Ty nebes chvíle s vonným dechem růží,
se světlem, s přítmím, vždycky čarovným,
se slzou, v níž se vidmo štěstí duží,
s tlukotem srdcí, s velkým blahem svým,
s jásáním, jež se v klidný měnilo
tok dnův a neděl, sféro blankytná,
ty touho věčná, čistá, průsvitná,
ó, vrať se, idyllo!
My zapomenem na svět jako dříve,
na mlhu osudu, na žití tmu,
sny zase opředeš kol hlav nám tklivé
a srdcím písně vkouzlíš do rytmu,
zasvítí slunce zas, jak svítilo,
promluví zrak a ruky dotknutí,
a jednou povzneseš nás perutí,
jen vrať se, idyllo!
Jen okamžik, co krůpěj proti moři
snes k nám se, chvíle rajská, s říše hvězd,
svit stříbrnou svou září v žití hoři,
ať osudu kříž snesitelným jest,
by jeho břímě se nám zlehčilo,
vrať k nám se, slastiplná, bývalá,
by hvězda lásky s námi zůstala – –
vrať, vrať se, idyllo!