To všecko, co mi okřídluje duši,
sny opájí a kropí písněmi,
co pod hvězdami v toužení mne vzruší
a k nebi vznášíc táhne ku zemi,
to všecko, čím se srdce chvěje, buší,
co zasypává cestu růžemi,
je tvé.
Ty slzy, které měsíc jenom vídá
a vlny vzdechů, prudké žaloby,
ty vzkazy, jichž se hlava neuhlídá,
ta světla, která čelo ozdobí,
to štěstí, jež se v prsou s bolem střídá
a kdyby mohlo – úsměv dalo by – –:
je tvé.
Stín, který kmitne ve přeletu
mým okem, záblesk radosti a cit,
jímž ani chvilku nenáležím světu,
ten osud, který nechci opustit,
byť slzou pálil ony růže v květu,
mé srdce, dokud nepřestane bít, – –
je tvé.
Má modlitba, jež v pozdní noci svítá,
a vše, co letíc, stíhá křídlem svým,
má vzpomínka, jež s modlitbou se splítá,
když na hvězdnaté nebe pohlížím,
to všecko, čím tě oko moje vítá,
to všecko, čím tě oblažiti smím:
je tvé. –