Trávníkem smaragdovým
jsme šli a šli.
„Cos krásného ti povím!“
,Rci, doufáš-li?‘
Šla zeleň, slunce zlato
a modro vod,
mé srdce s jeho spiato
v ten doprovod.
„Já nejen doufám, věřím,
že dojdeme
k tajemným našim dveřím,
otevřeme.
Náš domov tam již čeká
snem svítícím,
je chvíle nedaleká,
kdy budeš mým!
A chci ti ještě říci
cos krásného...“
,Ne, srdce milující,
žij bez mého.
Jak kámen na dně vody
je nezvěstné,
měj, srdce, lásky hody
jen bolest –ne!‘
Trávníkem smaragdovým
jsme dále šli...
„Co nastane, ti povím:
tma – zhasneš-li!“
Tma po zemi i nebi
se prostřela,
jen v srdci žhnuly hřeby,
krev hořela.