„To všecko pro vlasť,“ řekl jsi mi vřele,
a já ti za to ruku stiskla s vděkem,
mou duší táhl ráj a nebe celé,
a rtem se chvělo: „To buď naším lékem!“
Kol hlavy tvé jsem zřela gloriolu –
tu nejčistší, jež málo zdobí čel,
tak půjdem k cíli, tys mi rozuměl,
tak půjdem spolu!
To tvoje „vlasti“, jež jsi opakoval,
mi svítí ve tmách, svítí v každém žalu,
byť trn a slzy osud prorokoval,
jen nikdy nejít cestou bez zápalu!
Vím. Ty jsi řekl. Pohleď, jak z té doby
mám v duší svit! Jdu s tebou cestou dál,
byť úsměv ten mne světlo duše stál,
jdu bez žaloby.