To slunce mi zapadá do snů
a teple se zlatívá v nich,
to slunce mi zapadá do snů,
jež líbalo cestu a sosnu
a stopy všech kročejů tvých.
Těch obzorů linie světlá
v mé duši se otvírá zas,
těch obzorů linie světlá,
jež hořela, nyla a kvetla
a z lesů vždy lákala nás.
A lesy jak kaskády blaha
mi zpívají, šeptají sem,
ty lesy, v nichž celý kůr blaha
ta nejedná hodina drahá
mi stvořila na srdci tvém.
Tu hráz vidím tichou a snivou,
kdes nahlas mi čítával rád,
tu hráz vidím zelenou, snivou,
a potůček slyším tou nivou
jak slzami lidskými lkát.
Ty chvíle jak na mne by sáhly,
a v ruce bych cítila květ,
ty chvíle jak na mne by sáhly
a zlatými okovy táhly
mě do těch vln zázračných zpět!