„Ty onen Tibetský jsi strom...
Posvátné značky na každém má listě
a roste v osud nezbadatelný
a jeho zákon – jistě
postupně až v světelný,
úžasný přízrak věčnosti...
A přece nenadále, stoje v plnosti,
je divem.
A listy jeho spadávají
v snu přetesklivém,
rašící nové listy mají
své nové písmo, a je nutno čísti,
co pouze zasvěcenec zví,
do smrti stromu v jeho žlutém listí,
má-li být pochopeno jeho tajemství!“
„Já onen Tibetský jsem strom?
ne, prostý strom jsem, bouřím vydaný,
v nějž pere příval, blesk a hrom,
a nemá opory ni ochrany,
a touží růst a kvést...
Vím, do vrcholu rostu, koruna snů mých
se dotýká až hvězd
a zachvívá se nejvzrušenějšími
písněmi srdce...
Ty, jenž jsi nové listy stvořil na větvích,
ty, jenž jsi sluncem vzešel, hovoř s nimi,
s písněmi horoucího srdce:
tvůj Tibetský jsem strom.“