Těch chvil nám bude věčně lito,
kdy velké nebe zamčeno
je mezi námi, slunce skryto
a srdce v pouta sevřeno.
Těch chvil, kdy není tepla v rukou,
a stíny vlhké, slzavé
nás dusí, kdy je láska mukou,
a srdce – dítě churavé.
Těch chvil nám věčné líto bude,
že sami jsme je zkalili,
ať konečně z nich mír jen zbude,
přec štěstí jsme si zkrátili!
To štěstí, které v žití řece
před tonutím nás uchrání,
a jediným je lékem přece
a zbraní proti zoufání!