Tam vysoko, že nebes klenutí
mi blíž se zdálo, než-li země kruh,
pták byla jsem, jenž drobnou perutí
v klid zaletěl, kde mizí světa ruch;
tam vysoko jsem vzpomínala na tě
víc, než-li srdce umí vzpomínat, – – –
a slunce zapadalo v bledém zlatě.
Mha průsvitná přes štíhlých vrchů lad
se nesla tichým, čarokrásným snem,
v dál zasvítila padnouc na západ,
jenž oslnivým záře topasem
hor zlatil temena, pás lesů šerých;
byl klidný večer, nepohnul se list,
stín mizel v žluti jisker tisícerých.
A celý východ – lesklý ametyst –
se fialovou září luzně chvěl,
tam toužila jsem s tebou, drahý, číst,
co žalů máme shrnout s bledých čel!
Hle! Nesmírno se vznáší nad hlavami,
co potká světem nás, je rozmar chvil,
jen láska naše – doputuje s námi.
Byť cesty jiné, stejný máme cíl,
byť žalů pouta, štěstí známe blesk,
já duši tvou, tys moji posvětil,
a kdo můž’ za to, že je nebe lesk
tak mimo svět, v nějž láskou jen se hrouží! –
Tam – nedolétnu drobnou perutí,
tam – ani duše nikdy nedotouží!