Tam na té silnici bílé,
uprostřed obzorů štěstí
usnuly touhy a cíle,
otázky, kam život vésti.
Všecka ta po práci mdloba
sladká i s návraty domů
kouzlem nás opředla oba
v aleji ovocných stromů.
Letěli kolem nás ptáci,
sehnutí lidé šli kolem,
hle, tak všem pokoj se vrací
odněkud lesem a polem,
před nimi v zlacených kráčí
šlepějích oči jim mhouře,
v řízách se bílých mlh stáčí,
v kadeřích modrého kouře.
Pokoj a mír! Světla planou,
věnčí svou kopuli jasnou,
za břehy obzorů kanou,
splývají s nocí – a hasnou.
Země jak vroucně by vzdychla,
přeletěl šum, a tam v smrčí
vykvetla píseň a stichla. – –
Klekání zní, a vše mlčí. –
Tam na té silnici bílé,
v tom srdcí všech sladkém zvuku,
– nepřítel kdyby šel kolem,
podala bych mu svou ruku.