Tak vždycky spolu! Tys mne zrodila,
a já tě vedla novým životem,
ty beze mne bys šťastna nebyla,
já bez tebe dnes smutný poutník jsem.
Kde nalézt studánku? Kde slunce? Stín?
Kde radost bez tebe? Kde odpověď?
A přece věřím: hledíš do hlubin
mých bolestí. A prosím: „Lásko, svěť,
svěť svoje velké chvíle v duši mé,
tak dávnou slavnost, kdy jsme bývaly
tak vždycky spolu, i když trpíme,
že v nás se smrt a život setkaly!“