Tak odejít, odejít do mlh stínů,
kde opad’ list a hvězdy pláčí,
a nechat tě chorého v noci klínu,
jež smutným, dlouhým chórem kráčí.
Ach odejít, odejít! Tak se láme
mi v prsou bolest, že jít musím –
nás rdousí ten svět, jejž vždy v týle máme,
a já své tiché slzy dusím. –
Té noci, té studené noci svěřit
tvou drahou hlavu, když mi stůně,
tak odejít, odejít! Mohu věřit,
že světlých snů k nám sprchnou vůně?
Ne, mně se tu zdá, že své tisknu ruce
na chladné, černé, tvrdé mříže –
a lomcuju jimi a volám tě v muce –
a marně: noc je tobě blíže!