A přec – na břehu země zaslíbené
Snů lidských, v Ráji vyvolených duší
jsme nalezli se noci po probděné
a poušti problouděné. Srdce buší
nám jednou modlitbou a stejnou hudbou...
Přes prostory a časy nespojité
a bolesti, zlou zatížené sudbou,
přes bouří osud útočný a hlučný,
jsme upoutáni v svazek nerozlučný
nesmírnou volností a krásou vyšší,
tak duchovitou a tak nadsmyslnou – –
že srdce – srdce vyslyší a ztiší. – –
A vlnou harmonie, věčnou vlnou
jdem lidsky unášeni svatou hudbou:
v slunci i větru půlnočním, ó – našich plachet hudbou.