Ta rosa lásky žhavá
jak v srdce padá, padá!
Již, miláčku můj, více –
tě nemohu mít ráda.
Když objímám tvou hlavu
tak horoucně, tak těsně,
má křídla tebe cloní,
a mraky táhnou přes ně.
A mraky, ty nás vzruší
zas do žalů a trudů,
však já tu naši lásku
jak anděl chránit budu.
Já u ní budu bdíti, – –
a co mi na skráň padne
hvězd, – přinesu je tobě,
byť rudé růže žádné.
Vždyť zná a ví a věří
tvá zlatá, drahá hlava,
jak v srdce padá, padá
ta rosa lásky žhavá!