Kamenná svatá rozevlatá,
hor dálka volná kolkolem,
za větrem úsměv její chvátá,
snad tišit jej má úkolem.
Plaménky hvězd se vroucně chvějí,
kam zdivený zrak pozvedá,
do nastavené dlaně její
stříbrný měsíc usedá.
Kdos viděl za měsíčné noci,
že rozpuštěný vlas jí vlá,
že pohnula se vlastní mocí,
ohlédla se jak obživlá!
Jsou strašných vášní schopni svatí.
Je divem něžná proměna,
když probudí se do závrati
i ona svatá kamenná?
Pět kroků studánka je hadí.
Kdos pod jabloní v noci skryt
zřel ďábla, jak tu svatou svádí...
A já tam slýchám srdce bít!