Byla jedna studánka
v lese přehlubokém,
hleděla jak vševědka
nezkaleným okem.
Z rámku bujných vějířů
křídlatěnce zřela,
a já jsem jí celičké
srdce otevřela.
Zdálo se mi častokrát,
že se ptá svou duší,
a to, co jí napovím,
v celé hloubce tuší.
Jako já ty kamínky
na dně jejím vídám,
ona zná, co já si snů
na dně srdce hlídám.
Ona ví, jak tesknila
pro tebe tvá milá,
jak jí oči – studánky –
touha zakalila.
Jak to ví ta studánka,
sotva zapomene,
že mám srdce paprskem
lásky opředené.
Až k ní jednou zabloudíš,
v soumrak červánkový,
Bůh ví, co ta studánka
vše ti o mně poví!