Když vidím stavby ohromné,
jež pnou se k nebesům,
já stanu tam a hledám v nich
sta snův a básní, dum.
Veliké básně z kamene!
sny řidší pavučin
a dum se táhnou oblouky
a sloupy věků stín.
Co vzduchem všecko třáslo se,
to na nich utkvívá,
neviditelná mlha dnův
a roků tesklivá.
Když nade mnou se gotika
k obloze vypíná,
má duše s ní tam k lazuru
toužiti začíná.
Když byzantika zlacená
se jeví duši mé,
my spolu do pohádek vždy
zázračných zbloudíme.
Ta velká vidím klenutí
a skvosty mosaik,
co na nich visí písniček
a mnohý pláč a vzlyk.
Co radostí se zachvělo
tím pohádkovým snem,
a věků přešlo, přelítlo
přerůzným akkordem!
Divadla, chrámy, paláce,
na každém jiný dech
nechala doba minulá –
tu jásot a tam vzdech.
Však na všech stejně spočívá
veliká báseň v snách,
ať v kopuli neb ohromné
areny ve troskách.
A na všech velký života
se zračí němý rys,
co teď se chvěje, letí kol –
tam jinak žilo kdys.
Proto k nim hledět, nemohu
bez srdce zachvění,
v té smělé kráse nevidím
jen němé kamení.
Ach mluví řečí velikou,
jež padá k srdci sem,
já cítím – v šedou pohádku,
že také zapadnem.
To vše, co teď se vlní v nás,
jak chmýří zachytí,
a snad jak já tu vlnu kdos
v svém srdci pocítí.
Snad bude čísti, co čtu já,
a zrosí se mu zrak,
snad uzří na tom kameni
též velké básně znak.