Stařenka sklonila hlavičku na prsa,
skropená slzami – těžkými perlemi:
„Beruško, hrdličko, křepelko, srdíčko,
kdy tě zas uvidím, – zjev se mi, zjev se mi!“
Ve hradě zakletém děvčátko hlídají,
stařeně klíč zlatý ku vratům nedají.
Stařenka pod okny smutná se potácí,
čeká a pláče, a srdce jí krvácí.
„Já jsem ji chovala, já jsem ji líbala,
marně jsem o její ručičku žebrala.
Ručičky – věnečky, znám jejich objetí,
však už mi pěnička do klína nevletí.
Nevletí – nemůže, nesmí mne milovat,
komu mám bolest svou než Bohu žalovat?“
V oknech se zamihla hlavička dítěte,
jako když růžička na keři rozkvete.
Babička zavolá, ručka tam zamává,
zacloní ji však hned ztrnulá postava.
Zahlédne stařenka zlých očí plameny,
a pak jen studené tvrdé zdi – kameny.
Kameny, kameny, chlad jejich v srdce bil,
nadarmo žebrala – kdo by jich obměkčil?
Stařenka sklonila hlavičku na prsa
hluboko – hluboko a v těžkém soužení
vydechla duši svou: „Bože náš – promění
i toho andílka ten život v kamení...“