Stará zahrada šlechtická, déšť erb nad vraty časem smyl. A tuší dávný, cizí svět a stopy zašlých mrtvých let,
kdo procházkou sem zabloudil. Připadla nám jak list vybledlý v knize, s rozvlhlým písmem slzami a lety, v kronice stránka zažloutlá, a cize
dnes chvějící se její dlouhé věty. Připadla nám jak opuštěná žena, jíž nechal čas jen teskné vzpomínání, a z květů – hrstku vonícího sena,
a z písní akkord bolestného štkání! My náhodou jsme přišli na podzim, když jako jeden nekonečný hrob pod listím žlutým, těžkým, spadalým
splývaly cesty s drnem beze stop, když větve zřidlé jako bronzové se zableskly v posledních paprscích, a tiché umírání říjnové
se vlhkou vůní tetelilo z nich. Ten skon, ta doba jeseně tak sluší v rámec těchto cest! Líp umírati vznešeně
dovedou, nežli s jarem kvést. Zde nezříš pozdních růží oslzených, ni pestrých aster, barev chrysanthem, na zarostlých těch cestách zapomněných
květ planý opadal a zlíbal zem. Šum tichý, ševel jak rtů pohyb pouhý se vlní vzduchem, šepot a vzdech dlouhý; snad těkají to duše sférou touto,
a láká je sem dávné sladké pouto! Ztracené kroky, jež tu šustily, a sliby lásky, jež se daly tady, a přísahy, jež lásku zradily,
zapadlé touhy v trávu do zahrady, hedvábné vlečky, písně s mandolinou tu vzdechem posmrtným dál plynou! Vše poetickým jenom stínem
a paprskem jak v listí bloudí, a slzou, která s větví stéká, se chvěje tu. Dál jako řeka, jež mezi břehy v dálku bloudí –
dál kypí život – nad tím stínem! Nic nezbylo tam z odplynulé doby, z těch románů, jež se tu zapřádaly, z těch soubojů, jež se tu odehrály,
jen dva pomníčky nad němými hroby: kůň „Cassel“ hnědou hlavu ještě k trávě shýbá, a na pískovci sedí špaček „Ataliba“. A zlatá pěšina dál listím vede
a prořidlými stromů korunami. Pad purpur nebes na kamení šedé s nádechem sivé zeleni... Jame sami... A zahradou se tříští od západu blesky
a nachem kropí větve, zvlhlé listí stezky, a jak by žlutý příval s břehů stoup’ – vše jedno moře... Nad ním přeražený jak osud sám se zvedá starý sloup,
a těžká krůpěj kane přes písmeny, přes němý vzdech na kámen zachycený: „Ach, könnten wir vergangene Tage – künftig machen!“
Jak z dávných časů, když se duše vrací (nad něčím stanula, co se světa se ztrácí), jsme vyšli z parku... A hned za zahradou, jež světu zamčena je, tichá, snivá,
silnice šedá do města se vrývá, roubena těsně domů dlouhou řadou. Ruch, život, práce, chvat zírá zde odevšad, muži a ženy jdou tou cestou zblácenou
schváceni po práci. V prsou jim burácí chuť silná k životu, a přes tu mrákotu, jež se jich zmocňuje po tíží kladiva, ženu muž obejme, v zrak se jí zadívá,
děti si z ulice zavolá, jak roj včel kdyby to do chudé světnice přiletěl! V těch hlavách co vře snů, myšlének výbojných, za dvacet, třicet let – co činů bude z nich!
Na růžích nelehnou, na růžích nevstanou, tvrdý je ten jejich mozolný chléb, těžký je zápas ten, rána jde za ranou, zdravě však v prsou těch zní srdcí tep,
mocně se žilami krev hrne zpěněná, pro život, budoucnost do víru stržená! Tuší dav ten as, že marně nekrvácí: otvírá se mozek, paže rostou v práci,
a z těch srdcí nová obrodí se, pučí, ale žití kalich – do dna pln je žluči. V illusích ať lid ten sklamán, zlomen, stlačen, šlapán bude,
ať na jiných v krvi rudé křivdy páše sám v tom boji, ať se nové otvírají, než se staré rány zhojí,
ať se souží, věčně touží, nedojde neb dojde k metě: přec je mocnou vlnou v světě, která v před se hrne, vzdouvá,
síří, roste, dme a vstává, před níž zbledlý nimbus couvá, jehož růže – opadává. Ztichla stará zahrada. Je něma,
teskně smutna, opuštěna ode všech, s tím, co chvěje se tu, co víc nemá, s památkami, stromy, loubím, květy, jako ostrov proudem podemletý,
plný přepychu a ruchu v dávných dnech! Rostoucí ty prudké vlny zvenčí teď ji – žití odumřelou věnčí, skličují a jednou v západ krvavý
jako list ji svadlý strhnou, odplaví... Marně lítostivý zachvívá z ní vzdech: „Ach, könnten wir vergangene Tage – künftig machen!“
Cookies on Poetry Cove