Když jsem oči otevřela,
byl již bílý den,
srpeček se ke mně díval
ještě do oken.
Opozdilec! Já jsem snila,
a on – za mne bděl,
až se jásot křídel venku
vzduchem rozletěl.
Hleděla jsem s podivením
v jeho zlatý svit,
a on ke mně tázaje se:
„Ty již nechceš snít?“
„Dost, můj milý, mám již snění,
díky na stokrát;“ – –
pobledl a zmizel v modru,
srpeček šel spat!