Je možno jenom tiše tyto věty mluvit
do noci ohvězděné, polonahé, vlahé:
Jak bych se dívala v tvé oči drahé, drahé,
ó, kdybys tady byl!
Chci z kvetoucího vavřínu a myrty věnec uvit,
pod chrámem Sibylliným byly natrhány,
kde básník památný svůj život snil,
dnes já pozvedám ruce v ony slavné brány
a čekám zázraku, je třeba mluvit tiše,
ó nejtišeji.
Pahorkem cypřiše tmu korun nesou výše,
ó, jaké rty bych tobě v stínu jejich dala,
ó, kdybys tady byl!
Jdou viny moří, květův, oblak... odcházejí,
nebesa svítí jak by rozdávala
svou záři – rozdávala, víš? Ó, nutno
jen tiše mluvit v den, jenž v stín se růží skryl
a v oliv stříbrných. Je smutno, smutno
v té jižní noci, jež mi v oči teď jak propast zřela,
je smutno bez tebe... Ó jaké nebe bych ti otevřela
ó, kdybys tady byl!