Usíná město. Vzduchem táhnou písně,
jež ozvěn nezanechají,
a umíráčky plny zádumčivé tísně
jak noční motýle se slétají
na římsy starých domů
a zvonic utichlých.
Tmou ulic, pod oponou černých stromů
smutně se zachvěl něčí smích,
a rozptýlená světla po hloubkách i návrších
paprsky dlouhé poslala
tmě, stínům, srdcím, která bdí.
A řeka tiše zalkala:
– Pojď k moři... Slyšíš moře? Ono nezradí. –
Ó, moře! A tma všecko zatáhla; jen v dáli,
jak sliby pro zítřek by prosvítaly,
tajemně zrcadlí se divné končiny:
Osudy zítřku zjevné!
Za stínem noci, věží, zvonic utichlých –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – jakési plochy bezbarevné: Hořké Planiny.