Ach slunečnice měly v očích otázku
a pily slunce – život zraků svých,
já ptala se a neměla co pít,
ó slunce zapadalo, v brázdách krvavých
leželo srdce. Proč jsi je chtěl mít?
Ach slunečnice dívaly se na lásku
v tajemnou zahradu. A v stínech slzavých
leželo srdce – proč jsi je chtěl mít?
Snad mělo travou vzrůst, asfodely
vysoko z něho dýchat měly,
snad dávno mělo rubíny své skrýt – –
ó proč jsi je chtěl mít?
Z plamenů věčných ohňů mých – –
Ty budeš světlo pít, ó budeš světlo pít!