„Vždyť se ještě uvidíme!“
řekl jsi mi odcházeje,
a já šla zas jako jindy
zvolna, smutná, bez naděje.
Nehleděl jsi v oči moje,
zrak tvůj byl jen upřen k zemi,
chtěla bych ti cestu zjasnit
růžovými šlepějemi.
Nehleděl jsi v oči moje,
a v nich tolik lásky bylo,
že se mi jak po soumraku
celou duší rozednilo.
Pro tolika hvězd a slunce
nebylo v nich místa ani,
proto v duši padly tobě
při tom smutném s Bohem dání.
Byli jsme zas odloučeni; –
jen když sobě v srdci díme:
„Bůh a láska všemohoucí,
vždyť se ještě uvidíme!“