Šli jsme tiše nikoho jsme nerušili,
v přítmí barev údolí tak snivě svítilo,
zvony ku klekání ještě nezvonily,
něco jako vzývání nás slavně spojilo,
a harfa zpívala unylou písní srdce.
Obzory se v dálky otvíraly,
těžko nejít, když tam duše prahne,
těžko nevzdat se, když rány pálí,
a když život do strun bouří sáhne,
a harfa zazpívá unylou písní srdce.
Přišel soumrak modrý, začleněný,
a co bylo v dálce, u srdce je blíže,
řeky břeh se ztratil poslzený,
v dálce dálné pněly naše kříže –
a harfa zpívala unylou písní srdce.