Na loutnu hrál, a ona zpívala,
a kdo byl příliš šťasten toho dne,
šel domů obdarován, tralala,
on klečel u ní, děcko nehodné.
Podivné děcko, – bůh buď milostiv, –
na loutnu hrál, a ona zpívala,
v koutku se krčil, srdce tlouklo v div,
nejedl, nespal, plakal, tralala...
Rozluštit život, lásku odhadnout,
ó těžký úkol, – drama, bolest, spleen;
oblaky odsunouti, změnit řeky proud,
proměnit v svátost dobrodružství vin.
A ještě jednou, jednou naposled
na loutnu hrál, a ona zpívala:
„Šílená rozkoš, závrať byl můj ret,
a chceš-li více, umři! Tralala!...“