Byla jsem v staré kathedrale,
poslední zalkal varhan zvuk,
a ve kropence mramorové
se celý řetěz smočil ruk.
Kostelník vešed na oltáři
voskové svíčky shasínal,
i stařeček, jenž klečel vedle,
se pokřižoval a pak vstal.
Šedivá mlha lodí táhla,
v ní pestrých skel se třásl svit,
a já jsem o tom nevěděla
a začínala sladce snít.
Byl soumrak. Rudě věčná lampa
svítila v ztichlý, šerý chrám,
ach, je to v srdci divné kouzlo,
když člověk je tu sám a sám.
Snad v zadu ještě k zpovědnici
svou hlavu tulí stařena,
snad tiskne koral u růžence,
by prosba byla splněna.
Však její bytosť nepřekáží,
tak jako by tu nebyla,
a teď se v lustru křišťálovém
dvě světla v jiskru zkřížila.
A je jich plno, plno, plno,
jak svatojanských mušek hned,
kadidlo voní, na oltáři
se liliový bělá květ.
Paprslek dlouhý v oči padá
a v srdce mír a k čelu sen,
tam u oltáře o klekátko
jak někdo byl by podepřen.
A bílých šatů mlha bílá –
zjev sladký, ale nesmělý,
a bylo mi, jak v šeré dálce
dvě srdce když se tetelí.
Líbezný nápěv duší vanul,
jak – tknutí zlatých, božských strun,
jak slyšitelným by se stával
déšť světel stromů do korun.
Snila jsem v staré kathedrale,
až probudil mne klíče hlas,
mé srdce jen se tetelilo – – –
a byl v něm pravdy stín a mráz.