O rudých pentlích se mi zdálo,
o pentlích krvavých.
Tak zmítaly se černou nocí tmavou
a zas se ztrácely, a já je hledala,
tak hadovitě svíjely se travou
provlhlou slzami, a já je líbala,
já na nich našla píseň vzdechů tvých.
O rudých pentlích se mi zdálo,
o pentlích krvavých.
Zelené jmelí snivě operlené,
polité lunou visí se stromů,
kráčejí potácivě do domů,
do bílých domů stíny zarmoucené.
I já jsem stín kamenných bledých stěn –
a kdy a kým a proč do pouta odsouzen?
Mám růže ve znaku divoce plané,
jež hoří na zemi a v pekle na keřích
a na nebi se v hvězdy proměňují,
když v noci oblaky ach plují, plují –
a zázrak snů do duše kane – – –
O rudých pentlích se mi zdálo,
o pentlích krvavých – – –
a rytmem srdce mého je vzdech písní tvých.