Svůj dnešní sen ti musím vyprávět:
V tvém dávnem pokojíku byla jsem,
a samý lesní, luční, svěží květ
se vinul k stolku, k stěnám tam a sem,
jak někde na palouku, v lesa taji
neb v ráji.
S úžasem hledím na té krásy div,
a ty mne vineš s láskou k sobě blíž,
já nevím, kam bych sáhnout měla dřív,
když řekl jsi: „To pro tebe je, víš?“
A zvedám zraky, abych zřela tebe –
své nebe!
Pak tázal jsi se hlasem pohnutým:
„Které máš nejraději z květů těch?“
A já jsem řekla: „Všecky!“ Tys děl: „Vím.“
A čela mého dotkl se tvůj dech. –
Květ v jedno blaho, jak se s květem vinul, –
mi splynul!
Hrsť jsi mi srdečníků bílých dal
tak jemně žilkovaných: „Z duše tvé
by pro vždy zmizel nepokoj a žal,“
jsi děl, a zřím, jak saháš na větve
pro růží nach, a zmizel mi v té chvíli
sen milý.