Se stupňů svých jsi sešel ke mně dolů
a na má prsa položil jsi hlavu,
my v prostřed žití víru snili spolu, –
nám ničím nebyl všední příboj davu.
Nám stačil zrak a pousmání sladké,
dotknutí ruky, pocel na čelo,
teď vím, když zmizely ty chvíle krátké,
co tenkrát křídel s námi letělo.
Se stupňů svých jsi sešel dolů ke mně,
já k tobě zřela jako na Boha,
proč zůstala mi pod nohama země –
a v dálce jedna hvězda nebohá.
Tou zemí bloudím a k té hvězdě zírám
a nic mi není všední příboj davu,
já zápasím tu a jen touhou zmírám,
bys na má prsa položil svou hlavu.