Ó kde jsem já stála!
Chmurný házela stín skála,
řeka tekla smutně, břeh byl zkrvácený
a můj zrak tam k moři, k moři obrácený.
Viděla jsem siné mlhy, žlutá světla,
zvadlé slunce: mrtvá láska kvetla
v oblacích. Ty bledý, kde jsi stál?
Kdesi daleko! Však dálka snadným cílem touze,
věčnost mysterií – okamžikem pouze.
Nemožnost je hvězda, která s výše slétla,
a tys tiše do ruky ji vzal –
a v tu dálku – v moře slz a bouře dravé
za mnou hodil jsi své Srdce žhavé.
Hrůza úzkosti! Ty bledý, kde jsi stál
mrtvý bez Srdce, jež ke mně létlo
cestou závratnou – krvavé světlo. – –
Na kolena klesám, hledím v dál,
čekám Smrt. Ó moře vlny štkavé
dejte mír! A probuzená cítím
strašný zázrak – – žiju, rostu, miluju a svítím:
padlo v prsa má tvé Srdce žhavé.