Hleděla jsem v propast noci
hlubokou a beze hvězd,
ó, tak srdce zavřít moci
tmě té a v ně nebe snést!
Z dálky temně hučí řeka,
divným pláčem kvílí jez,
a zde noha k zemi kleká:
zítra mrtev, kdo žil dnes.
A jak v noc tu hledím temnou,
spínám ruce v odpověď,
zdá se mi, že do tmy se mnou
z jiných oken hledíš teď!
Cítím noci křídla tmavá,
jež nás dělí od sebe,
však tmu něco překonává
pro útěchu, pro nebe.
Něco tuším z duše tvojí
tichem, pláčem, snem a tmou,
vím, ty jdeš teď, ať stín stojí
mezi námi, hledat mou.
A co srdce moje tiší
velké světla tušení,
splněn nocí rozkaz vyšší:
spaseni dva ztracení!