ROMANCE

Proč nepustíš mne od sebe ni na vteřinu, bych knihu podala, bych okna zavřela? Proč svíráš mne tak pevně? Ztemnělá je cesta má. – Ty bojíš se, že minu

zázračnou světlost tvou? Že na vždy snad bych odešla? Ne! Máš mě příliš rád! Jsem tichá. Není v slzách mých zděšení, není třeba zpovědi

mým otázkám, já ztracených pokladů nehledám, a vím, co marné jest: že neodpovědí mi zvony pyšnou písní královskou. Jsem příliš mimo svět,

a příliš jsi mi vrost’ v plameny duše, příliš jasné jsou mé zahrady a jejich květ a srdce přítomnost.

Večery přicházejí. Vidíš zazlacená zrcadla dálek? Hvězdy padající do temnot hlubokých a snící v purpurných zářích? Opuštěná

smuteční bárka na jižním moři v soumrak se noří; neznámo, kam jde, kdy se vrátí – – Snad jenom jako přízrak! Slyšíš váti

v tajemnou modrost, která zvolna hasne, půlnoční vzdechy konejšivě, zpěvně? Přemýšlíš o noci a pohádkovém stínu? O luně nebo barce smuteční,

s níž v nenávratné světy plynu? Ó, jak je krásné, nesmrtelně krásné, že nepustíš mne od sebe ni na vteřinu, že svíráš mě tak pevně!