Říkej, že již jaro není.

Říkej, že již jaro není. že je dávno po zeleni, že jak jsi se k nebi díval v srdci jsi je také míval,

že z těch niv a šumných lesů plných zvonků, máku, vřesu vane jenom chlad, říkej si, že po strništi

jdeš, kde vítr studí, sviští: musíš mne mít rád! Nevěř květům, jež se točí kolem čela, rose očí,

záři hvězdné, tisíceré, písni, jež se v srdce dere, poupěti, jež právě puká, když se k němu kloní ruka,

nevěř tisíckrát, nevěř mně a nevěř sobě, zlíbáš mi přec oči obě, musíš mne mít rád!

Odejdi až konec světa, nebo pracuj celá léta, uzavři se na závory, za štít vem si moře, hory,

shrň si k čelu závoj mraků, nedívej se do mých zraků, prchej nezajat, musíš slyšet srdce moje,

musí bít mi tvoje – tvoje, musíš mne mít rád.