Veliký pták stál v kleci něm
a hleděl v slunce jdoucí dnem,
jak zlato hází v klece kouty,
jež jeho křídla svírá pouty!
Nebesa modrá, křídel šum, – –
on lítával též k oblakům!
Tu pták, tam pták, ach, teď ho shlídli,
stál nepohnut, – – a nebil křídly!
On cítí žití břemeno,
cos v srdci jeho zlomeno;
a s dojímavým velkým klidem
zří ze své klece smutně k lidem.
Ach, štěstí, touhy, snahy – – – vzleť.
Dá tvrdá mříž mu odpověď,
a již se slunce v mracích ztrácí, – –
zrak ptáka zastřen resignací.