Tak jako dneska před dvěma roky
v noci jsem vstala, vyšla ven,
vidím svůj stín a slyším své kroky,
měsícem dům byl zaplaven.
Chvělo se totéž zářící světlo
jak bílé květy od nebes,
a totéž tenkrát do domu vlétlo
hluboké ticho jako dnes.
Jsou stejné dlouhé pavlače němé,
jak tenkrát někdy na podzim –
proč přicházíme, proč odejdeme? –
Žal chodí s námi a my – s ním.
A tentýž jezu zní hukot lkavý,
mha bledá vstává nad Petřín,
jen domů nových vyvstal pás tmavý,
pad’ na nás o kus větší stín.
Všecko tak stejně na mne se dívá,
však jiný ke mně osud se snes’,
já stojím, cítím – mezera zívá
mezi mnou tenkrát a mnou dnes.
V pohledu dnešní měsíční noci
čtu, jak ten život umí rvát
za květem květ a zase má v moci
tisíce nových darovat.
Rány, jež padly, květy, jež vstaly
tak nesmrtelné, zářící – –
svítí mi, pálí z blízka i z dáli
v tom bílém dnešním měsíci.