Les plný světel těkajících stínem
a plný písní byl a šelestu,
dva hlasy něžné, každý v smrku jiném
se volaly a našly: „Kde’s? Kde’s?“ „Tu!“
A potom ztichly. Písně oněměly,
a světla zlatá shasla na větvích. – –
Les náhle vidím teskně zatemnělý,
jak ve smutečních závojích.
Ne večerní, ta milá dojímavě,
tma těžkých mraků duši stísnila; –
můj krok jen šustí v tenké lesní trávě,
ó, kéž bych tady – sama nebyla!
Ne ticho po klekání, syté vůní,
v let plaší ptáče, když tu samo dlí,
a nezří hvězdy na mne z lesních tůní,
mé srdce jen se chvěje, – nemodlí.
Tma! – V žití také někdy náhle padne,
a ptej se nebe: „Kde máš světel svit?“
A ždej a pros, – jen odpoví ti: „Žádné!“
I ve tmě můžeš slzy osušit! –
A mně by se tu chvíli nezastesklo,
ať visí stíny s nebe, se větve,
zas kdyby oko tvoje v mém se lesklo,
jen kdybych tady měla srdce tvé!